Věř, běž a dokážeš...

5. července 2013 v 20:39 | Sab |  Povídky


Sedím na zemi v rohu pokoje zády opřená o stěnu. Kolena si tisknu k sobě. Se slzami v očích pozoruji tu malou stříbrnou věc ležící přede mnou.Jakoby ,mě vyzívala k tomu, ať to už neprotahuju a udělám to hned.A proč? Protože jsi byl jediný, který se o mě zajímal. Jediný koho zajímali moje problémy. Jediný, komu jsem se mohla svěřit. Jediný, komu jsem důvěřovala a věděla, že mě nezradí.A teď jsi pryč a já tu zůstala sama. Úplně sama. Teď nemám nikoho.
Jsou to už dva měsíce, co jsi odešel a porušil slib, který jsi mi dal. Slíbil si, že mě nikdy neopustíš. Vím. Nemůžeš za to. Ale bolí to. Moc to bolí.

Vzpomínka: Je nádherný slunečný den a my se Zaynem ležíme vedle sebe v trávě a pozorujeme mraky nad námi. Nemluvíme. Nepotřebujeme to.
,,Za týden maturita," ozve se po dlouhém mlčení Zayn. ,,Už aby to bylo za nám," odpovím mu a zamyslím se nad tím, co nás čeká po maturitě. Máme velké plány. Jen mám obavy, aby všechno vyšlo tak, jak má. ,,To jo. A pak směr New York. Těšíš se?" promluví znovu , čímž přeruší tok mých myšlenek. ,, Jasně. Jen doufám, že to vyjde," podívám se na něj s obavami v očích. ,,Neboj. Vyjde!" otočí se na mě s úsměvem na rtech.

Bylo to jen pár dní před tou nehodou. Nehodou, která mi tě vzala. Plánovali jsme odjed do New Yorku, nastoupit na univerzitu. Po univerzitě jsme si chtěli otevřít vlastní taneční studio. Jenže teď už ne. Bez tebe to nejde. Po tvářích mi stékají slzy. Nesnažím se je stírat. Nemá to cenu.
Znovu přes slzy pohlédnu na žiletku, která pořád leží přede mnou. Uchopím ji mezi palec a ukazováček pravé ruky a přiložím k levému zápěstí. Jsem připravená to skončit a jít za tebou. Ale něco mi v tom zabrání. To něco je malé tetování, které zdobý mé i tvé zápěstí.Pamatuji si na den, kdy jsme si ho nechali udělat.

Vzpomínka: ,,Něco mě napadlo, Bell. Pojď se mnou," přiběhl ten den Zayn k nám a zářil jako sluníčko. Chytl mě za ruku a někam táhnul. Radši jsem nechtěla vědět o co jde a jen se nechala vést. Zavedl nás do malého tetovacího studia v zapadlé části města. ,,Co tu děláme?" zněla moje otázka hned po vstupu dovnitř. ,,Necháme si udělat stejné tetování. Na znak našeho přátelství," usmál se na mě tím svým nádherným úsměvem a já nemohla nic jiného, než souhlasit.

Od toho dne zdobí naše zápěstí dva překřížené šípy. Znak našeho přátelství, které se časem změnilo v lásku. V lásku, po které jsme oba toužili.
Při pohledu na tetování mi v hlavě zazní slova, která si mi opakoval vždy, když jsem začala o sobě pochybovat. ,,Nikdy se nevzdávej. Žij svůj sen. Věř, běž a dokážeš!" znělo mi hlavou pořád do kola. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že bych se tak lehce neměla vzdát. Vstala jsem. Zahodila žiletku do koše. A vydala se sbalit si věci. Zítra odlétám do New Yorku splnit to, co jsme si spolu dlouho plánovali.

VĚŘ, BĚŽ A DOKÁŽEŠ…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lorinka Lorinka | Web | 6. července 2013 v 19:50 | Reagovat

fakt je moc dobrá! :-)

2 JUST LARRY | *Luc JUST LARRY | *Luc | Web | 5. října 2013 v 22:19 | Reagovat

to se mi líbí :) píšeš hezky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama